Výcvikem psů pro vyhledávání neživých osob, nebo jejich částí, se zabývám od roku 2003 a pro vyhledávání utonulých osob od roku 2005.

Řadu let se věnuji také výcviku psů pro vyhledávání živých osob (záchranářský výcvik). Zúčastnil jsem se několika praktických pátracích akcí v plošném vyhledávání (vyhledávání v přírodním terénu). Pro tuto činnost jsem úspěšně absolvoval atest MV ČR.

Praktických vyhledávání se jako dobrovolníci účastníme prostřednictvím IZS (integrovaného záchranného systému), nebo na žádost občanů jako občanskou pomoc. Může nás oslovit kdokoliv a naše pomoc je bezplatná.

Praktické pátraní probíhá většinou tak, že prohledáme daný prostor (vodní plochu) a pokud je bez nálezu, označíme v mapě, nebo pomocí GPS, prostor jako prohledaný. V případě nálezu prověříme plochu ještě alespoň jedním psem (tzv. překrytí) pro potvrzení nálezu a jeho bližší určení. Podle momentálních podmínek (proudění vzduchu, vody, místa značení psů), vyhodnotíme nejpravděpodobnější místo nálezu a označíme bójkou nebo GPS souřadnicemi. Další činnost provádějí profesionální složky, například policejní potápěči.

Výcvik psů pro vyhledávání utonulých osob využíváme při prověřování vodních ploch, kde byla zaznamenána tonoucí osoba, nebo při plošném vyhledávání v případě, že se v pátracím prostoru vyskytuje vodní tok nebo vodní plocha. Pro tuto činnost je možné absolvovat i zkoušky (např. zkouška ZVP Cadaver ve zkušebním řádu SZBK ČR).

 

Vyhledávání utonulých osob provádíme, buď jako příbřežní vyhledávání, nebo vyhledávání na vodní ploše.

 

Při vyhledávání na vodní ploše, pes pracuje tak, že upoután na vodítku klidně leží na přední části člunu (obr. 1), psovod sedí za ním a sleduje jeho chování (obr. 2). Člun se po hladině pohybuje tak, že křižuje vodní plochu zpravidla od jednoho břehu ke druhému a zpět, v pásech širokých cca 10m. V případě velkých vodních ploch, například přehrad, se křižování provádí v místech možného výskytu utonulé osoby.

 

Obr. 1

Pes při vyhledávání pracuje tak, že klidně leží na přídi člunu

 

Obr. 2

Při vyhledávání na vodní ploše psovod na člunu sedí za psem a sleduje jeho chování

 

Příbřežní vyhledávání provádíme, podle momentálních možností, chůzí po břehu, nebo broděním vodou (obr. 3). Tento způsob využíváme především při prověřování menších vodních ploch.

V případě hluboké příbřežní vody, kde nelze prohledávat broděním a pobřeží je nedostupné (hustý porost, skála), provádíme vyhledávání pomocí člunu, který se pohybuje podél břehu. Pes pracuje stejně jako při vyhledávání na vodní ploše.

 

Obr. 3

Příbřežní vyhledávání provádíme například broděním

 

Nejčastější metoda, se kterou jsem se setkal při výcviku vyhledávání utonulých osob, je metoda potopeného vzorku.

Byl jsem svědkem i tréninku, kde místo vzorku lidského pachu byl používán potápěč. Tento způsob považuji za nevhodný, protože pes nemá možnost sumovat (čichat) pachy, které vznikají při procesech rozkladu tkáně.

Při výcviku metodou potopeného vzorku je potřeba psa seznámit a naspojovat mu pach vzorku, ještě před tím, než začne pracovat na člunu.

V případě této metody je vzorek umístěn pod hladinou v různých hloubkách. Při ukládání vzorku je výhodné použít lokátor nebo GPS pro určení přesné polohy. Zejména při ukládání do menších hloubek než je ponor lodního šroubu. Maximální ponor vzorku je omezen pouze hloubkou vodní plochy. 

Při výcviku příbřežního vyhledávání, je vzorek uložený 1 – 30 cm pod hladinou.

Šíření pachu pod vodní hladinou je jiné než ve vzduchu. Je třeba brát v úvahu hloubku ponoru a proudění vody v místě uložení vzorku. Tyto faktory mohou způsobit, že pach z vody vyvěrá několik metrů mimo uložený vzorek, v případě vodních toků i několik desítek metrů. Například při pátrací akci na řece Sázavě, nám psi značili pach až více jak sto metrů od místa pozdějšího nálezu osoby.

Výcvik metodou potopeného vzorku na vodní ploše probíhá tak, že pes v blízkosti vzorku při zachycení pachu nějak reaguje (značí), např. mění polohu (obr. 4), výrazně sumuje (obr. 5), štěká (při zkouškách je způsob značení štěkáním žádoucí). Psovod psa pochválí, odmění, a tím ukončí jeho práci. To, při nácviku vyvážení z pachu (viz dále), někdy způsobuje u psů nejistotu, a je proto potřeba častější nácvik.

Při tréninku metodou potopeného vzorku, psovod často psa v blízkosti vzorku ke značení povzbuzuje. To nedoporučuji u začínajících psovodů. Nemusí vždy správně odhadnout chování psa, nebo místo, kde pach skutečně vyvěrá a odmění psa v okamžiku, kdy pes ještě, nebo už, není v pachu. To pro psa může být matoucí, a může se později projevovat nejistota psa při značení.

Při výcviku příbřežního vyhledávání se pach zachytává na travách, rákosí, nebo kamenech vyčnívajících z vody. Tam má pes tendenci značit a to může být i několik metrů od uložení vzorku. Je potřeba odměňovat psa tam, kde je největší koncentrace pachu. V opačném případě, se může časem u psa projevovat nejistota při značení.

 

 

Obr. 4

Pes při zachycení pachu například mění polohu …

 

Obr. 5

….  výrazně sumuje směrem k hladině vody

 

Někteří psi při zachytávání pachu olizují hladinu vody. Využívají tím tzv. Jacobsonův orgán, který slouží ke zpracování pachové látky rozpuštěné v tekutině (mohou pach „ochutnat“)

 

Výše zmíněné nejistoty mě přivedly k dalšímu způsobu výcviku, a tím je metoda hladinového vzorku.

Tento způsob spočívá v tom, že je vzorek lidského pachu umístěn ve vodě tak, aby měl větší či menší kontakt s hladinou vody. Při výcviku tímto způsobem odpadají faktory jako hloubka či proudění vody.

Tím, že psa přivezeme ke vzorku (v případě příbřežního vyhledávání si k němu dojde sám), který vyčnívá z vody, má pes možnost pachového, vizuálního a fyzického kontaktu se zdrojem pachu. Pes je psovodem odměňován od vyčnívajícího vzorku (obr. 6) v přímém spojení s pachem. To spolehlivě zvládne i psovod na začátku výcviku. Při výcviku metodou hladinového vzorku, práce psa v tréninku končí, až když se dostane ke zdroji pachu. Pes potom lépe a rychleji chápe nácvik tzv. vyvážení z pachu (simulace praktického vyhledávání při tréninku na vodní ploše). To je způsob, kdy po zachycení pachu, psa na člunu nepřivážíme ke zdroji, ale naopak se od zdroje vzdalujeme do té doby, než se pes uklidní (to je známka ztráty pachu). Psovod psa pouze pochválí (bez odměny) a upraví do polohy vleže. Pes dál pokračuje v práci i po ztrátě pachové stopy. Toto můžeme několikrát opakovat. Potom psa přivezeme ke zdroji (hladinovému vzorku), kde následuje odměna, nebo ukončíme trénink bez odměny. Nácvik vyvážení z pachu provádíme, až když pes spolehlivě značí zachycení pachu a využíváme k tomu jednou nebo dvakrát za rok i metodu potopeného vzorku. To že pes pokračuje v práci i po zachycení pachu, nebo po jeho ztrátě, je pro psovoda výhodou, při praktickém vyhledávání, pro přesnější určení místa nálezu.

 

Obr. 6

V případě výcviku metodou hladinového vzorku, odměnu psa hračkou, nebo jako v tomto případě pamlskem, psovod provádí od vyčnívajícího vzorku O

 

Při výcviku metodou hladinového vzorku není třeba předem seznamovat psa s pachem vzorku a lze výcvik provádět již od útlého věku psa.

Setkal jsem se s názorem některých kolegů, že tato metoda „učí psa lhát očima“ (při práci na vodní ploše). Na první pohled to tak může vypadat, protože po několika odměnění psa u hladinového vzorku, pes při zachycení pachu hledá zdroj očima (rozhlíží se, mění polohu, chová se neklidně). Právě toto chování psa je při praktickém vyhledávání jasným důkazem přítomnosti utonulé osoby.

Tuto metodu využíváme řadu let při práci s různými plemeny (teriér, retrívr, ovčák, boxer, kolie, ridgeback) a například fenka labradorského retrívra (na obrázku 2) měla už při druhém tréninku tak rychlé, jisté a razantní značení, že než psovod zareagoval, skončila ve vodě. Spolehlivě se daří pomocí této metody opravovat nejistoty při značení i u psů, kteří absolvovali několikaletý výcvik metodou potopeného vzorku.

Výcvik psů pro vyhledávání utonulých osob považuji za jeden z nejnáročnějších, proto doporučuji začínat tento výcvik pod dohledem zkušeného instruktora.

Jiří Dvořák Kynologie Polná