Můj názor na značení pohybujícich se (chodících) osob při plošném vyhledávání

 

Záchranářskému výcviku se aktivně věnuji od roku 2003. Od té doby se mnoho změnilo v organizaci pátracích akcí i v technickém vybavení. Nezměnila se však podstata, a tím pádem nejvyšší priorita záchranářské kynologie, a tou je pomoc osobě, nebo osobám, které se vlivem nečekaných událostí, např. zranění, nebo vyčerpání dostali do situace, kdy si nedokážou sami vyhledat, nebo přivolat pomoc (což se mi potvrdilo i při pátračkách, kterých jsem se účastnil v roce 2018) a to co možná nejrychleji.                                                                                                                                          

Chodící, nebo jinak mobilní osoby, do této kategorie podle mého názoru nepatří.

V případě, že budeme motivovat psa ke značení chodících osob, měníme prioritu i pro psa. Přirozeně pes půjde tou jednoduší cestou a bude nejdříve značit osoby, které nejenom cítí, ale i vidí, a tím se může stát, že nezachytí osobu, která opravdu potřebuje pomoc. Proto prostor, kde pes označil chodící osobu, nemohu považovat za prohledaný a musím ho prověřit znovu, což považuji za zbytečnou ztrátu času, která může rozhodovat o zdraví, nebo životě osoby zraněné, nebo v bezvědomí.

Při zkouškách, atestech, nebo jiných prověrkách, se dají celkem spolehlivě terény zajistit vůči vstupu civilních osob. Při ostrých pátracích akcích je to velice obtížné, a v případě turisticky významnějších lokalit téměř nemožné. Pokud bude pes v takovém prostředí značit každého, koho uvidí, bude mít během krátké doby několik možná desítek značení. Psovod mu dá najevo (např. tím, že mu to nezakáže, nebo ho dokonce pochválí, odmění), že právě to chce a pes se začne soustředit jen na tyto osoby (nehledě na to, že se pes bude jak fyzicky tak psychicky vyčerpávat) a tím pátrání ztrácí podstatu a psovi je třeba práci přerušit. To považuji opět za zbytečnou ztrátu času.

Další úhel pohledu je ze strany turistů, venčitelů psů a ostatních osob pohybujících se v pátracím prostoru. Společně s manželkou provozujeme od roku 2002 psí školu, kde se vystřídalo několik tisíc psů a jejich majitelů. Snažíme se je vést k zodpovědnosti za chování svého psa a to zejména v tom, že pes nesmí nikoho obtěžovat už jenom tím, že přiběhne k cizí osobě, na tož že se k ní bube chovat provokativně až agresivně (záleží na úhlu pohledu osoby, která je v situaci obtěžovaného) např. štěkáním. V případě, že se dostanou do takové situace oni, doporučujeme použít obrané prostředky, např. pepřový sprej.

Tím jak celkově přibývá majitelů psů, setkáváme se s tímto chováním psů nezodpovědných majitelů čím dál častěji.

Pokud bude mít osoba v pátracím prostoru sebou psa, ten může vyhodnotit příbíhajícího psa jako ohrožení (tím spíše, když pes začne vyštěkávat) a může dojít k incidentu (ať už je pes označen nebo ne) i s fatálními následky.                                                                                                                                               

Myslím si, že služební pes by se neměl nikdy chovat jako pes nezodpovědného majitele, naopak by měl jít svým chováním příkladem a to i při výkonu své práce zejména ve veřejném prostoru.

 

Jiří Dvořák Kynologie Polná